Vzpomíná – Janík Stránský

Historie Wostruhy

Jak jsem potkal Wostruhu.


Tak abych to vzal popořadě. Nejdříve jsem potkal bratry, Ivu a Milana. Ivo mě učil na kytaru když byl zrovna po ruce, a Milan, od něho jsem se naučil ten zbytek. Co jsem nepochytil od těchto dvou, jsem pochytil postupně od jiných kamarádů. A teď to začne, začne to co se již týká skorowostruhy, Petr Hofman. Jestli se to nezměnilo v uplynulých letech, tak Petr, abych tak řekl se jevil vždy jako můj kamarád a přítel. Jestli s tím souhlasí tak ať dá vědět. A jestli né, tak ať to nechá tak. Začali jsme spolu obcovat, tak někdy okolo roku 1954 – 55, ježiši to je tak dávno že jsem už zapomněl co jsme to vlastně dělali.

orli_osada_2

Jo již vím. Jednoho krásného dne, dorazila do hasičské zbrojnice vedle kostela sv.Jana Křtitele, parta nadrženejch mandlováckejch gangsterů. Tehdy Mandlovky byly vyhlášeny, něco jako Stínadla spisovatele Jaroslava Foglara. Petr Hofman, jak to vypadalo, byl jejich kmotr. Úsměv od ucha k uchu, jak je to u něho obvyklé dodnes. Další z té smečky, byl Jirka Horák navlastní brácha Oskara Rouska. Mirek(Mrca) Dušátko, Jirka (Péša) Pešek a kdo tam nemohl chybět Béda Wünch, později vodák, nadupanej slalomář s titulem.

Další na koho nemohu nevzpomenout byl Vlastík Nohejl zvaný (Spíťa) Co je na tom důležité, že tato parta včetně mě založila později, TO Orlí osadu na stříbrném jezeře Dubina (Třeťák). Ještě nyní by se tam dal dohledat vytesaný nápis na velkém kameni, který byl centrem dění na této osadě. (Trochu hlouběji v zátoce se tenkrát usadili Desperádi s Harikem z Yukonu).

Totem, který jsme s Petrem vyrobili. Nebyl nic moc, ale posloužil a dosloužil asi u Oskara Rouska na Zlomeném šroubku u jezera Rábiš. Prosím milého čtenáře, aby mi prominul, nazývat tyto rybníky jezery, ale ono to zní lépe a více zápaďácky.

To jsme s Petrem již nějaký čas dřeli kytary a valili jsme holkám šrouby do hlavy jak by dnes zapoměli mlaďasové. Při této příležitosti nesmím zapomenout na holky, co se nám tenkrát svěřily do ochrany. Milena Šormová tenkrát již přitelkyně Petra. Míla Etrichová poté Stránská a ještě později Bartošová. Ale objevovaly a střídaly se tam i jiné posluchačky při našich veřejných táborových vystoupeních. No, zpěv se později změnil na řev ale nikdo si nestěžoval.

Vzpomínám na jednu veselou příhodu, z jednoho táborového zasedání. Petr si na to jistě vzpomene. Nám,jako dvěma největším šoumenům, se podařil husarskej kousek. Nabalili jsme na Třeťáku dvě překrásné holky. Řekl bych, sen našich mladistvých tužeb. Mary a Jerry. Dodnes pamatuji přezdívky a to je co říct, jména už nikoli. Tak že to musela být opravdu třída. Vyklubaly se z nich bezva holky do nepohody. Byly tehdá, tady ve městě v Tibě na praxi. Studovaly průmyslovku v Brně. Opalovaly svá šlechtěná těla na slunci a my jim nabídli svezení na lodičce,tenkrát jsme tomu říkali kanohéha, neodmítly a tak jsme se producírovali po třeťáku a tak trochu jsme se předváděli. No abych to neprodlužoval tak jsme je pozvali o veekendu k večeru na táborák. Dostavily se v plné parádě. Tenkrát jsme jim zajistili nocleh v jednom ze stanů který vypadal nejlépe. To jsme ale netušili ,že za pár hodin se toto plátěné sídlo změní v senkrovnu. Majitel plátěného obydlí trochu přebral ohnivé vody a najednou nebylo kde bydlet. Volba padla spát pod širákem.

Aby se děvčata nebála tak jsme se nabídli že je budeme celou noc hřát vlastními těly a při té příležitosti je budeme chránit i vlastními údy, (rozuměj, ruce nohy a nic jiného). Dodnes toho litujeme, že jsme nebyli schopni jiné lásky než opatrovatelské. A jak to skončilo? Když odjížděli po 14 dnech zpět do Brna, tak jsme s Petrem stáli na nádraží a brečeli jsme jako dva malí kluci. Mohu ale potvrdit, že holkám se to nevyhnulo také. A proč to všechno říkám a veřejně prezentuji. Byl to pro nás silný kamarádský zážitek bez jakýchkoli vedlejších myšlenek. Prostě, děvčata měla v sobě to charisma přátelství a my jsme je nedokázali porušit. I když, někdy se přátelství změní v lásku a naopak. Proto si to oba s Petrem, občas připomeneme. Dnes by jim bylo tak odhadem 73 – 75 let. Chtěl by si je vidět Petře?

Teď mě napadlo, že jsem vám sliboval veselou příhodu ale nevím, spíše to vypadá, trochu jako poučné a trochu jako erotické. Ale tenkrát to vyznělo tragikomicky. Tak to je jeden střípek z duhové kuličky mládí, jednoho hudebníka Wostruhy, a tedy i můj

Po zveřejnění tohoto příspěvku, jsem se potkal v jednom zahraničním potravinovém kulturním stánku s Darinou Horáčkovic. No, koukala na mne s takovou divnou jiskrou v oku. Poté se nadechla a řekla. „ Jo hezky jsi to napsal ale nevěřím ti to“. Potom něco pište. A hlavně, něco citového, něco srdečního. Něco, o jemnosti pohlavního ladění mládí. Nikdo vám to nevěří. Natož paní ,Zdenková Horáčková.

Jo, jo, tak to všechno bylo. S Petrem jsem prožil prakticky celé mládí, nepamatuji se, že bychom se nějak poškorpili, ale on to má v sobě ve své povaze. Tu vzácnou vlastnost vycházet téměř s každým, dokonce i se mnou. O vlastnostech kamarádů z Orlí osady svědčí následující příběh. Vysvětlím a podělím se s vámi o vzpomínku na toto krušné období mého života . I když to, co vám teď prozradím o mé osobě, není zrovna něco, čím by se člověk mohl chlubit. Ale byly doby, jó, byly doby zlé.

orli_osada_5

Tak si uvařte kafe a jedeme s kopce. V době, kdy jsme kempovali na Třeťáku, dojížděl jsem denně do Malých Svatoňovic. VUD Zdeňka Nejedlého se to pracoviště hrdinů v dobývání uhlí tenkrát jmenovalo. A tak po mém vyučení horníkem jsem tam nastoupil do zaměstnání. Tím jsem plnil občanskou povinnost odvádět státu daně. Ale nastal háček. Ona totiž v jámě nejsou okna a tím pádem tam vůbec nezasvítí slunce, které tramp tak miluje. Proto jsem zvolil tu nejnevhodnější možnost a občas „hodil bulku“, abych mohl s kamarády trávit nezasloužený odpočinek na osadě. Dělník, který dělal bulky, se tenkrát jmenoval bulač a stával se pro stát nebezpečným elementem. Nakonec na to byl paragraf, no a já jsem k němu přidal další paragraf, a sice, narušování pětiletého plánu,, a navíc, jelikož člověk nevydělával, tak se stával příživníkem a na to byl další paragraf. Takže jsem již „vlastnil“ 3 paragrafy, za které byla díra, loch, basa nebo bručírna. Je fajn, že dneska už ty paragrafy zřejmě neplatí, to by asi seděla celá polovina národa. Dneska přece máme podporu v nezaměstnanosti. Mně se díky kamarádům z Orlí osady podařilo vyklouznout, protože mně ani jeden z těch dotazovaných a kvůli mně vyšetřovaných kamarádů neudal. Nehledě na to, že se se mnou dělili celé měsíce o svoji stravu, čili mě živili. No úplně ne, také jsem občas udělal nějaký melouch a drobný obolus dostal. Ale přes to, přese všechno byl jsem příživníkem. Policie mně tenkrát příživnictví neprokázala a za pár měsíců mne čekala vojna. Vyšetřovatelem byl tajnej, policajt Kulda. Nevzpomenu si, jestli jsem náhodou nedostal také do držky, ale to bych si snad pamatoval, né! Prokurátor byl mladý a měl pochopení; zahrál to proto do autu. Musel jsem však ihned nastoupit do práce a do vojny sekat latinu. A ta nás na nějaký čas s Petrem rozdělila. Pamatuji, že mně také jednou navštívil na vojenském útvaru v Trenčíně, kde jsem byl tehdá dislokován (hergot to je blbý slovo). Právě proto že je blbý, tak ho tam nechám. Tak, to je o charakteru těch kluků. A to tenkrát byly doby různé, byly doby i hrůzné, jak by pravil pan Jan Werich. Dodnes jsem jim dlužen. Petr Hofman byl vždy připraven, jako skaut. Toto je příležitost mu poděkovat, protože do dnešního dne jsme o tom nehovořili. Díky Petře a kluci.


Po vojně


Po vojně já zůstal v Praze a oženil se, a Petr založil rodinu ve Dvoře. I přes to, každá moje cesta do Dvora za maminkou směřovala k Hofmanovým, kde Petr již zkoušel na banjo, které si sám postavil. Vždy jsem také navštěvoval zkoušky Wostruhy, i když se tak tenkrát nejmenovala. Pár zkoušek jsem zažil v Grandu ve sklepě v původním baru. Pamatuji se také na zkoušení ve vorlešské Tibě. To byly časy kdy kluky nikde nechtěli nechat zkoušet. Byla doba normalizace. To tam hrál ještě Milan Pavelka, Ivo a Milan Stránští, Petr. Kdo tam ještě hrál, o tom psal už Zdenek Horáček. Já si na ně už nevzpomenu, ale vím, že tam byla i nějaká holka a kluk, co se pak vzali a odstěhovali se někam k Hradci Králové.

wostruha_po_vojne_1

Podstatné je na tom to, že je tam trpěli tak nějak kvůli předsedovi ČSM Pepovi Hnykovi, který nad nimi nějaký čas otcovsky bděl. Ze zkoušek Wostruhy si také nemohu odpustit vzpomínku z Revoluční ulice, tam kde jsme bydleli dlouhá léta. Ivo vegetil na půdě v malém pokojíčku, kam se při zkoušce všichni naskládali a tělo na tělo valili coutryjazz do ulice otevřenými okny. Mám dojem, že se tam také párkrát zkoušela aparatura a tak si dovedete představit, co se dělo. Naproti v domě bydlela paní, která byla dosti známa svými obchodními transakcemi. Paní Štěpánková. Hodná milá paní. Tuto paní přiváděl ten mumraj odnaproti téměř na pokraj infarktu. Vykloněná z okna, volala vysokou fistulkou “Stránský, vypněte to rádio!” načež se spustil hurónskej smích. To Wostruha dávala najevo, že to byl “dobrej fór”. Možná i pochvala, že ta jejich muzika zní jako z rádia.

Pokud pamatuji, tak Wostruha hrála při všech akcích, jaké si lze jenom představit. Prasečími hody počínaje, na vodáckejch schůzích, jako předskokani při besedách a přednáškách Jozefa Wágnera. To jsem jednou zažil dokonce na vlastní kůži. Frontmen Zdenda Horáček měl nějaké potíže, už nevím jaké. Petr s Ivou mi řekli ”Janíku, poď tam těch pár akordů zbastlit za Zdenka”. Bylo to opravdu pár akordů. Ale Hangár plný, já – křeče v prstech – celý zkamenělý. Svěrač ale držel. I když na mě kluci všelijak kejvali, ukazovali posunky, volali „vole, D, A,Cis“. Já stále držel C a nepustil. Jediné, na co jsem se zmohl, stáhl jsem „volume“.Tak to bylo moje nejdelší C v dějinách mého hraní. A tak jsem poznal, co je tréma.

Hraní Wostruhy jsem zažil také v Jánskejch Lázních v Lesním domě na schůzi Svazarmu, kde se hrálo už ve svobodné atmosféře v letech 1968-1970. To jsme ve Dvoře založili potápěčský oddíl „Kalmar club“ a Wostruha nás vždy věrně provázela po všech školeních a schůzích. No, po normalizaci jsme zase rychle skončili. Přišlo tenkrát nařízení, že předseda oddílu a člen pro práci s mládeží musí být v Komunistické straně. A to tedy byla nepřekonatelná překážka. Tak jsme vrátili materiál, zapůjčený svazarmem, a šli do ilegality.

wostruha_po_vojne_5

A dále jsem kluky zažil hrát na zatopených lomech v Černé Vodě, kam jednotliví Wostruhové snad jezdí ještě dnes.

Pokračování příště …….. JaStR